Kaeko Kato

11. března 2011. Ten den si pamatuji. Zrovna jsem seděl u svého pracovního stolu a vyřizoval nějaké papíry, když jsem náhle pocítil celkem silný otřes. V mém městě bylo tohle neobvyklé.

Zapnul jsem televizi, abych se podíval, jestli se neobjeví nějaké zprávy. Celkem brzy hlásili zemětřesení v severním Japonsku a varovali před nebezpečím tsunami. Kdo by si byl v tu chvíli představil, že to bude tak obří vlna? Dál jsem sledoval televizi, kde začali ukazovat neuvěřitelné scény. Toho dne pouštěli záběry celého města v plamenech. Hořelo celou noc. Vypadalo to jako peklo.

V hlubokém šoku jsem se rozbrečel. Tsunami napadlo širokou oblast severního Japonska. Nikdo nemohl spát. Celá země byla v šoku.

Zanedlouho poté jsme se já a můj blízký přítel doslechli od vlády, že schválili náš návrh založit neziskovou organizaci s cílem pomoci naší planetě Zemi.

Během prvních pár dní bylo nemožné, aby do postižené oblasti vstoupil kdokoli kromě japonských obranných sil, profesionálních záchranných týmů a gangů, které měli zkušenosti se záchranářskou prací. Celá operace probíhala pod kontrolou vlády a hlavním záměrem toho všeho bylo zachránit lidi, kteří byli stále ještě naživu. Na silnicích byly obrovské praskliny a místy byly cesty zasypané sutinami, takže doprava téměř nefungovala a ostatní dobrovolníci se museli držet dál.

Teprve až po dvou měsících jsme mohli do oblasti bezpečně vstoupit. Ale vládní schválení naší organizace nám umožnilo přijít a pokusit se pomoci.

Když jsem se na toto místo dostal, zažil jsem ten nejméně očekávaný pocit, který se i teď zdráhám sdílet. Cítil jsem pocit čistoty a jasnosti. Tsunami pročistilo všechny odpadky, dokonce i lidské myšlenky, a dokonce ještě mnohem víc. Země je vyčištěná.

Tyto myšlenky se zdály být nemístné, špatné, nevhodné. Ale nedokázal jsem je popřít. Jak bych jen mohl takhle přemýšlet a říkat takovéhle věci, když tisíce lidí přišly o své rodiny a domy, kdy tolik rodičů přišlo o své děti a tolik dětí ztratilo rodiče a ti, kteří milovali, byli mrtví?

Ale nedokázal jsem to popřít. S vědomím tohohle všeho byl v mém vnitřním prostoru pocit prostornosti. Bylo tam tolik prostoru, tolik klidu. Bylo to to poslední, co bych očekával, bylo to to největší překvapení. Dotklo se to samotného dna klidu – dokonce bdělosti – uvnitř mě.

S mým přítelem jsme šli do prefektury Miyagi, kde došlo k velkým škodám a mnoho lidí zde zemřelo. Mezi všemi těmi, kteří utrpěli tuto pohromu, jsem nenašel jediného, který by nepřišel o někoho z rodiny nebo o nějakého přítele. S přítelem jsme měli základnu v kempu, který zde byl vybudován pro dobrovolníky.

Když jsme tam spolu poprvé přijeli autem, spatřili jsme jen jediné vozidlo obranných sil a další auto, které patřilo nějakým jiným dobrovolníkům. Mnoho silnic bylo neprůjezdných, ale hlavní ulici záchranáři a pomocníci pročistili. Všechna vozidla ve městě odnesla tsunami a některá z nich přistála na střechách domů. Na jednou z domů dokonce seděla loď.

Přivezl jsem si svůj s sebou svůj masážní stůl autem, protože jsem věděl, že budu chtít pracovat s kraniosakrální biodynamikou.

Od té doby jsem se tam několikrát vrátil. Co jsme dělali? Kromě tělesné terapie jsme pracovali v pohotovostní kuchyni, sháněli jsme v troskách domů cokoli, co vypadalo jako pamětní medaile, určité hodnotné předměty, které by pro přeživší členy rodiny znamenaly mnoho, jako třeba zablácená fotka. Dělal jsem workshop malování, dělal jsem cokoli, co bylo v mých silách.

A potom ta kraniální práce. Jaký šok tito lidé utrpěli! Snažit se dopřát neuvěřitelně přehlceným nervovým soustavám trochu odpočinku.

U prvního člověka, kterého jsem se dotknul, se zdálo být naprosto zřejmé, že si vzal prášky na spaní. Ale kde se k nim dostal? Lékárny a všechny ostatní obchody byly zničené. Možná je dostal od nějakého městského úřadu. Ale tam nebylo nic: celé město bylo zničené. Musel přebývat v nějakém útulku – což není ideální místo pro spánek. Možná od tsunami ještě vůbec nespal.

Když jsem na něm měl ruku, brzo začal chrápat a spal, jako by kolem něj nikdo nebyl. V té době jsem pracoval v pohotovostní kuchyni a bylo tam tolik obětí. Zvědavě na něj na stole pokukovali. Brzy se vytvořila fronta těch, kteří si chtěli na lůžko lehnout. První člověk na stole se probudil po hodině a díval se na mě měkkýma očima.

Někteří z lidí, se kterými jsem pracoval, byli z různých důvodů pozoruhodní. Všechny ty příběhy, všichni ti lidé pod nepředstavitelným stresem, jejich neuvěřitelná síla!

Jeden rybář odešel z nemocnice den před tsunami. Stále ještě měl na svém těle připnutý vak na moč, neboť doma měl pobýt jenom pár dní a poté se opět vrátit do nemocnice kvůli další léčbě. Jeho dům byl přímo u moře u malého přístavu, ale on to přežil. Opravdu kraniosakrální terapii vnímal jako něco, co pro něj bylo významného a zmiňoval ji, když lidem vyprávěl svůj příběh. Potkávali jsme se často, když jsem jeho vesnici několikrát navštívil.

Jednoho staříka jsem potkal, když jsem pracoval kolem jeho domu, který byl pod nánosem bahna. Měl zraněné koleno a já se jeho ztuhlého kolena dotknul. Tiše jsem plakal.

Byli tam staří lidé, kteří potřebovali nemocniční péči, za kterou nejspíš pravidelně docházeli, ale žádná nemocnice tam nebyla – byla zničená.

Pracoval jsem s jednou ženou a ona druhý den přivedla svou kamarádku. Vyprávěla o svém kraniálním zážitku a brzy na to za mnou chtěli přijít i ostatní, kteří ji poslouchali.

Jak víme, ti, kteří mají ve svých systémech šok, nedokážou pořádně spát a odpočívat. Lidé, se kterými jsem pracoval, vstoupili do hlubokého prostoru a pocítili klid. Vnímal jsem, jak se během naší práce jejich systémy mění a jejich oči byly poté odlišné.

Pracoval jsem dokonce i s dobrovolníky, abych jim pomohl vypořádat se s těžkou námahou, kterou zažívali.

Budu s těmito lidmi pracovat i nadále, když budu mít čas je navštívit.

S radostí tuhle zkušenost sdílím – z mého srdce do vašich srdcí. A kladu si otázku, zda jsem se kraniosakrální terapii naučil právě z tohohle důvodu.

Přeložil: Jiří Kysilka