Perspektiva prenatální a perinatální psychologie
Foto: pixabay
Pokud bych měl mluvit v místnosti plné matek a prohlásit, že je naprostý nesmysl, že by porod měl být bolestivý, očekával bych pobouřenou a hněvivou reakci. A přitom myšlenka, že porod může být pro miminko stejně bolestivý jako pro matku, nese jen velmi malou váhu. Vzhledem k tomu, že většina bolesti matek je způsobená kontaktem s miminkem, obzvláště kontakt hlavy a ramen miminka s děložním hrdlem a kostmi pánve matky, je překvapivé, jak málo pozornosti se věnuje zkušenosti miminka a tomu, jaké to může mít následky. To platí obzvláště ve chvíli, kdy zvážíme, jak měkké a tenké jsou kosti lebky miminka. To, že jsou miminka hluboce ovlivněna tím, jak se narodí, a že to má zásadní důsledky po celý život, je podle mé zkušenosti realitou, kterou jsem bez výhrad přijal.
Nejde mi zde o to, jak by porod „měl“ nebo „neměl“ vypadat. Víc než dost mužů už se vměšovalo do procesu, který byl v tradičních kulturách výhradně teritoriem žen. Jde mi zde o to zastat se miminek, jejichž hlasy nejsou slyšet a přivést pozornost k slepému místu naší kultury, které se týká toho, jak porod a náš zážitek v děloze utváří náš smysl pro to, kým jsme a v jakém světě žijeme. Prenatální a perinatální psychologie je poměrně neznámou větví psychologie, která se zabývá těmito nejranějšími zkušenostmi. V průběhu několika posledních desítek let se vynořilo rostoucí množství důkazů pocházejících z různých zdrojů, jako jsou data z ultrazvuku, výzkum počátků plodu, studie vědomí, teorie pole a buněčná biologie. Tyto důkazy dodávají na hodnověrnosti zkušenosti psychoterapeutů, bodyworkerů a dalších praktikantů, v jejichž klinické práci s klienty se tyto velice rané vzpomínky objevují (1).
Můj vlastní zájem o toto téma vzešel z mé práce kraniosakrálního terapeuta a psychoterapeuta. V rámci mého kraniosakrálního výcviku jsem se naučil identifikovat strukturální následky „porodního traumatu“ a pracovat s nimi, nepoznal jsem ovšem jejich prožitkový obsah. A ač tohle poté přišlo během mé práce s dospělými, začalo mi být jasné, že i miminka vyjadřovala svůj prožitek skrze jazyk těla a pláč, který se očividně nevztahoval k potřebám v přítomném okamžiku. V zásadě mi miminka vyprávěla svůj příběh a ačkoli jsem část z něj dokázal pochopit, byly tam rozhodně části, které mi chyběly. To mě vedlo k tomu, abych odcestoval do Švýcarska, abych zde mohl pracovat s Karltonem Terrym, zakladatelem Institutu pro prenatální a perinatální vzdělání a později organizovat kurzy a vyučovat s ním v Británii. Skrze práci s Karltonem jsem dokázal získat přístup a vyřešit spoustu ze svých vlastních prenatálních a perinatálních traumat a prohloubit své porozumění tomu, co miminka vyjadřují. Z počátku mi hloubka porozumění, kterou Karlton přinášel do své klinické práce s miminky, připadala magická a pokořující. Po čase jsem dokázal to, co jsem se učil, integrovat do své vlastní práce s dospělými i miminky, což tam vneslo novou úroveň hloubky.
Vnitřní svět miminka
My všichni držíme ve svém těle své zážitky a koncept „tělesné paměti“ je mnoha praktikantům orientovaným na tělo velice dobře známý. S tím, jak vyrůstáme, nejsme vzděláváni nebo povzbuzováni v tom věnovat pozornost našemu vnitřnímu světu vjemů a obrazů. S tím, jak se stává prioritou kognitivní porozumění, ztrácíme kontakt s proudem vtělených zkušeností, které nás také utvářejí, až se z nich stane cosi jako šepot ve stínech, spíše než bohatý zdroj vědomí a citlivosti, kterým by jinak mohly být. Miminka jsou hluboce ponořená ve své vtělené zkušenosti, která je bezprostřední a plná života. Nemají koncepty nebo sociální zvyky, které by je rušily, takže bez zábran vyjadřují všechno, co cítí. To na sebe bere formu toho, co Karlton nazývá „tělesný jazyk miminka“ a celé škály emočních projevů, od rozzářené radosti po intenzivní zoufalství. Už jako miminka se učíme, co je přijatelné a co ne, když jsme vyrušeni z určitých prožitků a odměněni za jiné. Není náhodou, že máme tendenci říkat klidným miminkům „hodná“. Klidné miminko však není vždycky spokojené miminko. Může to být stejně tak miminko, které už se vzdalo naděje, že se dočká empatické odezvy, kterou hledá.
Foto: pixabay
Je velice dobře zdokumentované, že miminka vzkvétají, když se jim dostane empatie. Odpovídají na výrazy v obličeji a tóny hlasu jako partneři v tanci. Méně už se rozumí tomu, že krom toho, že miminka vyjadřují potřeby přítomného okamžiku, potřebují od nás také, abychom reagovali na zkušenost, kterou drží ve svých tělíčkách, která tam zbyla z jejich porodu nebo života v děloze. To je ta tělesná paměť, s níž jsou miminka v mnohem lepším kontaktu než většina z nás dospělých. Jedním z důvodů, proč miminka často pláčou, když jsou unavená nebo v určitý čas večer, je ten, že už nejsou rušena a začnou naléhavěji cítit svou vtělenou zkušenost. I my dospělí tohle můžeme do určité míry zažívat, když se uvolníme nebo se necháme unést spánkem. Začneme si uvědomovat bolesti a trápení, které přes den zůstanou bez povšimnutí. Zažíváme záblesky hádek nebo jiných rušivých událostí. Můžeme cítit úzkost s tím, jak se náhle vynořují obavy, které se ztratily v průběhu dne. Miminka jsou úplně stejná, až na to, že nemají příběh ve slovech, jen ve vjemech a obrazech.
Pláč potřeb a pláč vzpomínek
Jedna z nejužitečnějších klinických dovedností, kterou jsem se od Karltona naučil, je rozlišovat mezi „pláčem potřeb“ a „pláčem vzpomínek“. Pláč potřeb je to, když miminko vyjadřuje potřebu přítomného okamžiku, jako to, že má hlad, cítí nepohodlí, přílišnou nebo nedostatečnou stimulaci nebo únavu. To jsou základní potřeby a když jsou naplněny, tak pláč ustane. Pláč vzpomínek je to, když miminko prožívá vjemy a obrazy, které se vztahují k dřívější zkušenosti, jako je chvíle během porodu, která byla zahlcující. Tento typ pláče je spojen s opakujícími se pohyby těla, jako zběsilé tlačení nebo „cupitání“ nožičkama nebo ohánění se oblastí hlavy nebo neustálé opakované tahání za ouško. Tyto pohyby někdy vyjadřují impuls, který byl zablokovaný, jako třeba snaha protlačit se porodním kanálem, která byla zahlcena anestetikem, které prošlo pupeční šňůrou. Může to naznačovat místo, kde byla lebka stlačena pánevní kostí nebo kde miminko ztratilo orientaci. Během porodu nastávají chvíle, kdy miminko neví, jestli přežije. Jsou drcena silným tlakem, zaplavena stresovými hormony nebo léky valícími se pupeční šňůrou, nedostává se jim kyslíku s tím, jak je pupeční šňůra během kontrakcí přiškrcená. Miminka vyjadřují mocné emoce, které si kdokoli z nás spojuje s tak intenzivními zážitky: zuřivost, paniku, smutek, dezorientaci.
Miminka se cítí umlčená, když se na pláč vzpomínek odpovídá jako by to byl pláč potřeb. Je možné, že po nějaké době se naučí vzdát se svých očekávání empatie a tato rezignace se mylně považuje za spokojenost, protože miminko působí klidně. Představte si následující scénář. Vracíte se jednoho dne domů a začne na vás dorážet nějaký cizí člověk, který vás natlačí do průchodu a hrozí, že vás praští, když mu nedáte své peníze. Dáte mu to, co máte, a on do vás vrazí, takže spadnete tvrdě na zem. Vyděšení a dezorientovaní se pomalu zvednete, zorientujete se ve svém prostředí a uvidíte, že je pryč. Když vidíte, že už utekl, začnete se třást, ale vaše první myšlenka je dostat se do bezpečí. Tak se nějak posbíráte a vyrazíte domů. Když projdete vstupními dveřmi, vidíte svého partnera, který se k vám otočí, aby vás přivítal. Vaše pocity se začnou drát na povrch a vy se začnete třást a brečet. Co v tuhle chvíli potřebujete víc než cokoli jiného je vyprávět svůj příběh a nechat svého partnera naslouchat. Představte si, že namísto naslouchání vám váš partner řekne „ššššš“ a vrazí vám do pusy koblihu. Pokud by se to opakovalo v dostatečném množství, vzdali byste se své snahy vyprávět svůj příběh. Z počátku byste se možná cítili naprosto zuřivě, ale po čase byste rezignovali a polknuli své pocity. Na povrchu byste možná působili velice klidně, ale pod tím vším by uvnitř vás kolovalo velké množství stresu a rozhořčení.
Tahle situace je analogická tomu, kdy miminka pláčou ze svých vzpomínek a jako odpověď je jim vraženo do pusy prso nebo neústupné „šššš“. Tahle analogie přestává fungovat v tom, že bychom museli být absurdně necitliví, abychom si špatně vyložili signály dospělého partnera, který vyjadřuje strádání po prožití traumatické situace. Jako rodiče brečícího miminka jsme často zmatení a nevíme, jak odpovědět. Jediné, co nás kdy učili, bylo to, že miminka pláčou, protože mají hlad nebo potřebují vyměnit plínky. Nikdy nám nikdo neřekl, že miminka nám vyjadřují stresy a traumata, s nimiž se setkala během porodu a že empatické naslouchání jim může pomoct tenhle stres uvolnit. Karlton zdůrazňuje hodnotu „přesné empatie“. Ta může přijít ve formě zrcadlení pohybů těla a uznání toho, co vidíte a slyšíte, že miminko vyjadřuje. Například: „Teď vypadáš opravdu smutná“ nebo „Slyším, jak moc naštvaná jsi“. Miminka cítí, když se s nimi setkáme s přesnou empatií. Tělesný jazyk miminek je velice přesný a, s trochou výcviku, je možné identifikovat přesnou fázi procesu porodu, o níž nám miminko vypráví.
Podporující rodiče
Foto: pixabay
Jedním z nejdůležitějších faktorů při takovéto práci v klinické praxi je pomoct rodičům pochopit rozdíl mezi pláčem potřeb a pláčem vzpomínek. Vyžaduje to od nich obrovský posun paradigmatu. Další věc, kterou je třeba klinicky zvážit, je práh tolerance rodičů. Pro rodiče je často těžké naslouchat příběhu svého miminka, protože ten je často bolestivý a rodiče si díky tomu uvědomí, jak náročný proces porodu pro jejich miminko byl. A přitom je to právě naslouchání a uznání bolesti, které miminku umožní ji pustit. Viděl jsem to už ve své klinické praxi tolikrát, že nepochybuju o tom, jak moc je to účinné. Jak miminka uvolňují stres, jejich těla měknou a ona se tak dokážou ve svém těle zabydlet víc naplno. Mnohé symptomy, jako kolika, které jsou často prostě jen nepochopeným pláčem vzpomínek, mizí s tím, jak se uvolňují hlubší traumata. Opakovaná chování a tělesné pohyby, které byly náznaky, jimž bylo třeba věnovat pozornost, se už neprojevují, neboť jim už tato pozornost věnována byla.
Pomůžeme-li rodičům číst jazyk těla miminka a emoční nuance jeho projevů probouzí u mnoha rodičů novou hloubku, s níž dokážou ocenit vrozené moudrosti svého miminka. To, co se zdálo nepochopitelné, najednou dává smysl. Zapojit rodiče do procesu a pracovat v každém kroku s jejich svolením je nesmírně povzbudí a přivodí sebedůvěru a vědomí, s čímž mohou dál podporovat své miminko i mimo sezení. S tím, jak symptomy slábnou a komunikace se stává snazší, prohlubují se rodinné vazby. Miminko, které brečí zdánlivě bezdůvodně, vytváří zmatek a napětí, což významně zatěžuje život rodiny. Neustálý pláč narušuje vztahy mezi rodiči a miminkem a mezi dalšími členy rodiny. Je to velká zátěž pro rodiče a vytváří to velká muka, neboť rodiče se snaží co můžou naplnit současné potřeby svého dítěte, ale zdá se, že nic nepomáhá. Nikdo jim nikdy neřekl nic o pláči vzpomínek a oni jsou v koncích ohledně toho, co dělat, což vytváří pocit bezradnosti a podkopává to jejich rodičovské sebevědomí.
Následky nevyřešeného traumatu
Je těžké ocenit míru bolesti, kterou miminka prochází, aby se sem dostala. To je možná jeden z důvodů, proč je pro nás tak náročné podívat se na porodní trauma. A přitom když se na ni nepodíváme, necháváme miminka, aby ji nesla sama. A možná další důvod, proč nám připadá tak náročné podívat se na porodní trauma, je ten, že se to dotýká naší vlastní nevyřešené bolesti. To působí na mnoha různých úrovních: fyzické, emoční a psychologické. Na fyzické úrovni, pokud nevyřešíme porodní vzorce, jejichž součástí mohou být kompresní a rotační síly držené v těle, tak do nich vrosteme. Ačkoli se do určité míry kolem těchto napětí adaptujeme, samy tyto adaptivní vzorce vnášejí do těla další napětí. S tím, jak stárneme, tak toto propletení porodu a kompenzačních vzorců vytváří bezpočet zdravotních vzorců. Mezi ty nejzřejmější z nich, které se v mé práci vynořují, patří problémy zad, migrény a bolesti hlavy, problémy se zuby, svalová napětí a spousty různých dysfunkcí orgánů. Nevyřešené trauma také působí uvnitř nervové soustavy, což ji činí citlivou na stres, který vyvolává odezvu boje o přežití na základě každého zahlcení, spíše než na úrovni odpovídající problému přítomného okamžiku. Průkopník v oblasti dětského porodu Dr. Michel Odent toto přirovnává k termostatu, který byl nastaven na příliš nízkou hodnotu, takže se spouští, když to není třeba. (Odent 1986) Díky tomu potom může být emoční seberegulace složitá a vytváří neustálé problémy ve vztazích s druhými. Často to nastává ve chvílích, kdy jsme pod tlakem nebo procházíme určitým přechodem, pak tyhle odezvy boje o přežití naskakují velice snadno. Může k nim patřit oddělení od matky v raném dětství, první odchod do jeslí, puberta, opouštění domova nebo stěhování, nová práce či nový vztah a tak dále.
Psychologické následky nevyřešeného traumatu jsou do našich životů také vetkány mnoha způsoby. Miminka, která se cítila oslabená kvůli lékařskému zásahu, mohou dorůst k tomu, že se cítí oslabená ve světě. Miminka, která vnímala zásah jako invazivní, mohou později v životě nelibě nést pomoc nebo ji odmítat, nebo zaujmout extrémně negativní postoj vůči autoritám. Ti z nás, kteří cítili, že je zásah zachránil, si mohou vytvořit celoživotní tendenci, kdy chtějí, aby je ostatní zachraňovali, když se cítí pod tlakem. Ale nejen zásahy nastavují tyto přístupy a přesvědčení. V různých fázích porodu bez zásahů prožívají miminka intenzivní stresující zážitky, které mohou nastavit silná přesvědčení o světě a o tom, kým jsou v tomto světě oni. Jedním z důvodů je to, že nervová soustava má tendenci vytvářet víc neurologických spojení kolem událostí, které prožíváme jako stresující nebo život ohrožující, neboť upřednostňuje to, abychom byli později schopni rozpoznat a předvídat nebezpečí a díky tomu měli co největší šanci na přežití. Pozitivní na tom je to, že to vytváří základ dovedností a přístupů, které pro nás mohou být velice užitečné. Negativní na tom je to, že nás to může nevědomě ovládat, což nám ne vždycky slouží a omezuje to naši schopnost rozvíjet další dovednosti nebo činit volby, které by více odpovídaly skutečnosti. Je důležité si uvědomit, že toto nejsou teoretické úvahy, ale velice reálné problémy, které se objevují v terapeutické místnosti při práci s dospělými. Mnoho terapeutů, včetně mě, nezačínalo svou kariéru tak, že by věřilo, že porod má na nás až tak zásadní vliv. Byli to naši klienti, kteří nás k tomuto závěru dovedli, nebyli jsme to my, kdo by je k něčemu vedl.
Je však ale důležité si uvědomit, že rané trauma není jen výsledkem porodu. Porod je jen jednou událostí, byť velice důležitou, v celém kontinuu prožitků. To, jak se s námi komunikuje, když jsme v děloze, a jaký vztah se k nám vytváří, udává svůj vlastní emoční tón. Jak je nám nasloucháno po porodu je stejně tak důležité, ne-li důležitější, než to, jak probíhal samotný porod. Pokud je nám nasloucháno s přesnou empatií, dokážeme uvolnit napětí a vyčistit svá těla od stresových hormonů. Pokud je nám nasloucháno, rozvíjíme svou sebeúctu. Víme, že světu stojíme za to, aby nám naslouchal a že může naplnit naši potřebu být slyšeni. Velkým darem toho, že uznáme porodní trauma, je to, že v miminkách také rozpoznáváme vědomé lidské bytosti, které prožívají a svůj prožitek nám sdělují.
Foto: pixabay
S tím, jak jsem v průběhu mnoha let pracoval s těmito ranými procesy, začal jsem cítit, že velká část nízké sebehodnoty a pocitů, že jsme špatní nebo v nepořádku, které si mnozí z nás nesou, vychází z toho, že si nedostatečně uvědomujeme, jak vědomí jsme v děloze a při narození. Je třeba, abychom byli drženi ve vědomí, abychom důvěřovali tomu, že jsme v pořádku a že svět je v pořádku. Tradiční kultury už dávno věděly to, co prenatální a perinatální psychologie právě objevuje v naší moderní době. Například v tibetské kultuře se „před početím páry mnoha způsoby připravují. Je to důležitý čas, kdy je třeba připravit tělo, emoce, mysl a ducha, aby všechno bylo ochotné pozvat dítě do dělohy.“ (Maiden a Farwell, 1997, str. 13) Když se Dalai Lama začal poprvé setkávat se západními psychology, byl „naprosto zmatený pojmem nízké sebeúcty, o které neustále slýchal. Bylo to pro něj něco naprosto cizího.“ (Epstein, 2001, str. 84)
Podle Sobonofu Someho ze západoafrického kmene Dagara: „Většina lidí na celém světě nepřemýšlí o tom, že by děti mohly být tak moc citlivé a snadno ovlivnitelné během tak rané fáze života, ale tak tomu dozajista je – i když jsou ještě v děloze. Ve skutečnosti si většina lidí myslí, že když jsou děti zraněné, tak si to nebudou pamatovat, až vyrostou. Právě naopak, děti si celé zranění uskladní a později v životě budou mít problém ho vyléčit, pokud se tímto zraněním nebudeme zabývat dříve.“ (Some, 2009, str. 59) Naslouchání pláče vzpomínek a vyslechnutí bolestivého příběhu narození miminek znamená zabývat se těmito zraněními. Není to snadné naslouchání, ale dlouhodobě je to snazší než nenaslouchat vůbec.
Matthew Appleton je registrovaným kraniosakrálním terapeutem a psychoterapeutem, který pracuje v Bristolu. Je ředitelem Výcviku vědomého vtělení, který založil, aby podporoval prenatální a perinatální vědomí. Jeho kniha A Free Range Childhood. Self-Regulation at Summerhill School, která je založená na jeho zkušenostech správce ve slavné demokratické škole založené A.S. Neillem, byla vydaná v několika jazycích.
S dlouhodobým přesvědčením, že je třeba chránit vnitřní vrozenou povahu dítěte, Matthew více než dvacet let přednáší a pořádá workshopy po celém světě. Je také spoluředitelem Institutu kraniosakrálních studií a členem Mezinárodní společnosti prenatální a perinatální psychologie a medicíny.
www.conscious-embodiment.co.uk
Bibliografie
Epstein, Mark. ‘Dharma and Psychology’ in Tricycle. The Buddhist Review. The Buddhist Ray Inc. 2001
Maiden, Anne Hubbell & Farwell, Edie. The Tibetan Art of Parenting. From Before Conception Through Early Childhood. Wisdom Publications. 1997
Odent, Michel. Primal Health. A Blueprint for Our Survival. Century. 1986
Some, Sobonfu. Welcoming Spirit Home. Ancient African Teaching to Celebrate Children and Community. Healing Wisdom Well. 2009
Zajímavý přehled literatury je možné nalézt na stránkách Asociace prenatální a perinatální psychologie a zdraví (APPPAH) na www.birthpsychology.com
originál článku zde: http://www.junomagazine.com/birth-trauma-a-cultural-blind-spot/
pro Českou kraniosakrální asociaci se souhlasem původního vydavatele přeložil Jiří Kysilka
Záznamy webinářů Matthewa Appletona
