Několik poznámek ke konferenci Breath of Life 2017 ve Velké Británii

Existuje mnoho úrovní…

Jako terapeut nejrůznějších přístupů pracuji už více než 45 let. V příspěvku předkládám určité shrnutí svých zkušeností, sesbíraných z učení na seminářích. Vedu zhruba třicet tří či čtyřdenních kurzů ročně pro osmnáct až šedesát studentů, s nimiž prozkoumávám cestu do úrovně bytí, kde neexistuje patologie. Tuto práci nazývám Vtělená přítomnost.

Říká se, že být slyšený znamená léčit se a být hluboce slyšený znamená léčit se na hluboké úrovni. Dále se říká, že lidská duše má dvě velké potřeby a to být slyšena a být držena taková, jaká je. Jídlo, pití a střecha nad hlavou jsou mechanické potřeby zajišťující přežití. Já hovořím o plném rozkvětu.

Tyto potřeby nám nádherně ukazuje bytí člověka, které tímto vlastně projevuje potřeby vesmíru jako takového. Nejprve je člověk držen. Délka tohoto období se v různých kulturách liší. Například v Thajsku jsou to zhruba první tři roky života. Až poté je postupně nebo náhle odložen, což ho ponechává, aby v některých případech i bojoval o znovunabytí kontaktu se sebou samotným, aby nezůstal souborem návyků, jímž se stal během období prekonceptuálního podmiňování. Návyků, které jsou zapsány na pevný disk jeho nevědomí. Možná, že největším smyslem lidského bytí je plně ztělesňovat to, kým daný člověk skutečně je, a ne jen soustavně projevovat patologie, které osmoticky nasál. Epigenetika tvrdí, že 95 až 99% času nejsme přítomní, ale pouze reagujeme na to, co si neseme v batohu svého nevědomí.

Tato statistika mi pomohla vystřízlivět. Stejně jako většina lidí jsem si i já myslel, že vím, kdo jsem. “Možná, že nevíte, kdo jsem, a často to tak můžete i cítit. Ale já to vím. Já vím, kdo jsem. Jsem na to přeci odborník!” Ale ne, nejsem, jsem zvykem! Nejsem ničím víc, než souborem návyků a většinu času jsem nepřítomný.

Základem této práce je nacházení přítomnosti a uvědomění, že přítomné jsou tělesné vjemy. Vjemy, jimiž vnímáme své tělo, a které se nachází v něm. Vjemy těla mohou být pouze přítomné, s tělem však máme velmi ambivalentní vztah. To vede k řadě problémů. A problémy rostou s věkem. Je mi 87 a vím to velmi dobře. Ale i tak – přítomnost a moudrost jsou obě nedílnou součástí tohoto stejného těla. Jejich centrum je v srdci. Kdybychom se jen na okamžik dokázali vzdát hromadění informací přicházejících z druhého centra, jímž je mozek – intelekt. Mozek vytváří informace, nikoliv moudrost.

Místo toho, abych tu nekonečně přemílal pojetí a teorie, které mě přivedly k závěrům, jenž jsem uvedl výše, a o kterých zevrubně pojednávají odborné knihy a články, dovolte mi popsat, co se děje během typického ošetření a poukázat na některé zkušenosti z této praxe. Zážitky z ošetření, které mívá na seminářích délku 40 minut, obvykle sdílíme a probíráme ve skupině po skončení jedné takové práce. Pak následuje malá pauza umožňující nad objevy trochu více přemýšlet a vstřebat, co vyvstalo. Po ní si klient a terapeut z prvního ošetření vymění role.

Účastníky kurzu rozdělím na dvě skupiny: praktikanty a klienty. Většina instrukcí směřuje k praktikantům. Na to, abych radil klientům, jak “být”, se úplně necítím. Jak mohou pracovat však často doporučuji praktikantům.

Do mého způsobu učení dále patří, že mezi ošetřením, zpětnou vazbou a druhým ošetřením, ve kterém se praktikant a klient vymění, dělám vždy pauzu, abych zamezil zmatkům v tom, čí proces je ve hře.

Úkolem praktikanta je zajistit klientovi pohodlí, a pak vytvořit pohodlí pro sebe, ať už to vyžaduje a znamená cokoliv. Pak se praktikant usazuje do svého středu tak, jak mu to jen jeho praxe umožní. Když dosáhne úrovně přítomnosti, kterou bych nazval klidem, anebo pokud to není v danou chvíli možné, tak alespoň se soucitným vědomím, že takto klidný není, bez posuzování zvedne ruce, aby kontaktoval klienta.

Foto: Pixabay

Ruce nejsou vysílače, nic nedělají. Jsou symbolem kontaktu a přenášejí pociťovaný smysl vztahu. Vztah pohání expresi genů. Vztahem je láska. Ruce jsou jen přijímače. Praktikant nedělá nic. Naslouchá. Naslouchá všemi smysly, s plnou přítomností obrácenou ke klientovi a ze srdce, nikoliv z analytického mozku. Bez diagnózy, prognózy, bez léčebného plánu. Praktikant naslouchá a klient – při tom, jak se v průběhu procesu prohlubuje důvěra – začíná cítit, možná poprvé v životě, že je tam někdo plně pro něj, což vytváří podmínky k tomu, aby mohl začít sbírat odvahu na to prozkoumat svá dlouho a hluboce pohřbená traumata. Nehledejme zde nic jako klasické ošetření – léčením je slyšení, a čím hlubší je naslouchání, tím hlubší je i léčení.

Slyšel jsem nesmírně zkušené praktikanty a učitele různých přístupů, jak po takovém sezení říkají: “Mám dojem, že to bylo vůbec první sezení, kdy jsem na sebe od praktikanta necítil žádný nárok.” Medicína na nás klade řadu nároků, a stejně tak i většina terapií. Lidé často říkají, že je dosud nikdo nedržel podobným způsobem, s takovou něhou.

Po určité době, ať už v rámci jednoho sezení nebo v průběhu více sezení, se dle mých zkušeností postupně prohloubí klientova důvěra. Tato důvěra je v zásadě důvěra v něj samotného. Díky ní se – v bezpečné společnosti – odváží vydat na pouť až do nejhlubšího nitra jeskyně, kde se skrývá poklad. Ten bedlivě střeží démoni, jež nazýváme neurózami. Přesně toto je cestou hrdiny z řecké mytologie.

Ukáže se, že tím pokladem je klid či pokoj. Pokoj, který se nachází v jádru všech lidských bytostí. Někdy se říká “pokoj, který převyšuje veškerý rozum”. Ať už tento pokoj zažíváme jakkoliv dlouho, je to stav bytí, který mění život a ve své podstatě je znovuzrozením, probíhajícím plně v přítomné chvíli.

Řada lidí – těch, kteří o terapiích nevědí nic, i těch, kteří toho o terapiích vědí spoustu – tento pokoj popsala tak, že jej cítí jako lásku, jež je větší než všechny ty, které dosud zažili. Nemá předmět, je to jen láska.

V tomto přístupu pracuje ženský princip. Mužský i ženský princip mají každý svou vlastní funkci, ale bohužel myšlení (mužské) si téměř zcela podmanilo cítění (ženské) a intelekt mozku zastřel moudrost srdce. Hlubokým smyslem tohoto přístupu je napomoci k určitému druhu rovnováhy. 

Očekávám, že se na konferenci objeví příspěvek o elektromagnetických polích mozku a srdce. Stejně tak přijde i příspěvek o bioenergetice a naší schopnosti ovlivňovat vylučování hormonů.

V posledních zhruba 20-ti letech jsem se snažil najít rovnováhu mezi poznatky východní filosofie tak, jak jim rozumím, a nejnovějšími objevy západní vědy, obzvláště biologie a fyziky. Pokud bych měl vyjmenovat všechny své zdroje, vznikla by z toho velmi odlišná přednáška, jiná než toto neformální sdílení, o které se snažím.

Tyto myšlenky tedy nejsou pouze spekulativními teoriemi, ale mohou mít i praktickou hodnotu, a proto mohou představovat i model pro ošetření. Dle mých zkušeností potřebujeme rovnováhu mezi mužským a ženským, což převádím na rovnováhu mezi intelektem a moudrostí. Cesta k nalezení této rovnováhy podle mého vede skrze znovuposílení a uznání ženství a určité odevzdání se na straně mužství. Když dostanu diagnózu určitého syndromu, protože to ukazuje nějaký přístroj, ale já se zároveň cítím naprosto skvěle, je na tom prostě něco divného. Ale možná že stejně tak i sebezavazujícího. Nemohli bychom věnovat trošku více času spojování se se zdravím, místo abychom neustále útočili na patologii? Každý v sobě máme úroveň bytí, kde se patologie ještě nezformovala. Tuto úroveň netřeba hledat, je třeba se jí pouze otevřít.

Foto: Pixabay

Věda samotná tvrdí, že základní příčinou 90% veškeré patologie je stres. Pojďme tedy hledat klid a pokoj pod tímto stresem.

Popsat tuto formu práce je obtížné už proto, že je ze své nejvlastnější podstaty nelogická. Nevědecká. To však neznamená, že nefunguje, ani že není platná. Znamená to pouze to, že není platná z pohledu vědy, jelikož není klinicky prokázaná. Víme, že funguje, pouze na základě našich zkušeností. A zároveň v ní nacházíme nádherný paradox, že čím opravdověji dokážeme jít z cesty a důvěřovat, tím více tato práce funguje. Veškeré znalosti jsou ze své podstaty omezením. Ano, takové znalosti jsou – velmi užitečné a omezující. “Na počátku bylo slovo” a slovo bylo prvním omezením!

Můžeme se naučit prostě důvěřovat? Funguje to, ale musíme důvěřovat!

Další úvahy nad těmito tématy naleznete na mých různých webových stránkách v angličtině, španělštině a italštině. Dvěma anglickými stránkami jsou www.stillness.co.uk a www.theemptychairteachingfoundation.com . Na stránce stillness.co.uk jsem uveřejnil dvě krátká videa studentů při práci.

Lásku vám všem,

Mike Boxhall RCST., FCSTA.

S laskavým svolením autora pro potřeby České kraniosakrální asociace přeložil Mgr. Filip Žitník

Mike Boxhall zastával post předsedy anglické Asociace pro kraniosakrální terapii, byl členem výkonné rady Asociace pro kraniosakrální terapii v USA a členem španělské Asociace pro kraniosakrální terapii. Vyučoval v Anglii, USA, Jižní Americe, Španělsku, Itálii, Rusku, České republice, Dánsku, Německu a na Ukrajině. Zemřel v dubnu 2019 ve věku 89 let…