Kořeny ekologické krize v pre a perinatálních zážitcích

Formativní oddělení od naší přirozenosti a přírody

Terapeutická práce s miminky (Integrativní dětská terapie) má mnoho úrovní. Vyřešení momentálních obtíží představuje pouze jednu z nich. Na další úrovni můžeme tuto práci chápat ekologicky. Když uvažujeme o přírodě, obvykle ji chápeme jako něco vnějšího. Chceme-li jít do přírody, jdeme ven. Procházka v lese, koupání v řece nebo rozhled z vrcholu hory nás může zregenerovat způsobem, který bychom ve městě našli jen stěží. Součástí přírody jsme však my sami a můžeme se proto do ní vydat i tak, že vědomím sestoupíme pod úroveň své osobnosti a vydáme se do vnitřního světa tělesného prožívání. Pohyb dovnitř je, co do kontaktu s přírodou, stejně regenerující jako pohyb ven. Každý z nich má svůj terén a navzájem se prolínají způsobem, který, když fungujeme pouze na rovině osobnosti, můžeme snadno přehlédnout. Pokud se nespojíme se svými hlubokými kořeny v přírodě, unikne nám vztah s přírodou v podobě „Já-Ty“ a budeme přírodu prožívat pouze ve vztahu zpředmětňujícím, „Já-ono“.

Naše odpojení od vlastní přirozenosti začíná v raném období života. Toto formativní odpojení je zdrojem všech odpojení dalších. Když nám naše hluboká vtělená subjektivita říká, že veškerá příroda je živá, nepotřebujeme, abychom tomu uvěřili, spoléhat na abstraktní představy. Víme to. Když cítíme, jak Země trpí naším nedostatkem úcty a neustálým drancováním, nepotřebujeme vědecké statistiky změn v atmosféře či výkyvů počasí. Tělesná vzájemná propojenost funguje na ne-kognitivní úrovni. Časem si můžeme vytvořit synaptické dráhy, které umožňují propojit tělesný prožitek a kognitivní uvědomění, což nám umožňuje přinést tuto úroveň více do vědomí. Plynoucí vzájemná propojenost, kterou můžeme vnímat na úrovni tělesného pociťování, má však vždy určitou prchavou kvalitu, a to i když jsme si jí plně vědomi. Nedá se vyjádřit slovy, a to přesto, že představuje hluboký zdroj informací a vědění. Jakmile ji konceptualizujeme, od tohoto plynutí se odpojujeme. To neznamená, že je konceptualizace – uchopení slovy a pojmy – špatná, ale jednoduše to ukazuje na meze našich kognitivních map a schopností.

Existují tři základní způsoby, které během raných formativních fází života narušují a oslabují naše vtělené pobývání v přírodě (a vlastní přirozenosti). Souvisejí s prenatálním životem, prožitky z porodu a s tím, jak byly po porodu slyšeny naše vtělené „příběhy“.

Děloha: Naše původní prostředí

Prvním z nich je nedostatek uvědomění v naší kultuře vůči duchovní povaze prenatálního života. V post-industriálních kulturách převládá pohled, který se od toho v kulturách tradičních velmi odlišuje. V západoafrickém kmeni Dagara krátce po početí oslavují příchod nové duše rituálem a slavností. Vytvářejí bohatě zdobený rituální prostor se svatyněmi. Vaří se za zpěvu písní. Stařešinové z vesnice odvedou matku na speciální místo, kde ji myjí, a posléze přijdou všechny ženy, aby ji také umyly. Pak ji oblečou a představí ji a přicházející duši celému společenství. Všichni členové společenství, jeden po druhém, je pak oba přivítají. Podobnou tradici nalezneme u severoamerických indiánů. Ti chápou proces vtělování ze zdroje (ducha) jako přechodový rituál, který vyžaduje uznání a podporu, aby umožnil přicházející duši plně se zavázat k životu na Zemi. V průběhu těhotenství různé ženy, zastupující určité role, hledají znamení v přírodě, která poukazují na konkrétní dary a kvality, jež ještě nenarozené dítě přinese do společenství. V tradiční kultuře Tibetu se páry v období před početím, nebo vůbec v dlouhodobější přípravě na početí, připravují nejrůznějšími způsoby. Jedná se o důležitý proces, kdy je třeba nastavit tělo, emoce, mysl i ducha, aby vše bylo připraveno pozvat dítě do dělohy.

V regresních procesech s dospělými na seminářích i během individuálních sezeních často vyvstávají jako ústřední zranění psyché pocity, že nejsme vítáni a zážitky izolace v děloze. Takové prožitky v nás do budoucna zanechávají pocit nízké sebeúcty a existenciální pocit odpojenosti od života. Když se necítí vítán a vědomě držen v bezpodmínečném pozitivním vztahu, prožívá plod a miminko úzkost. Pokud to trvá delší dobu, úzkost, která je vnitřním tělesným stavem, začne být zahlcující. Jediným způsobem, jak tento stav zvládnout a kterým plod nebo miminko disponuje, je utlumit vjemy tím, že se tváří v tvář živosti vlastního těla stáhne, anebo odpojí prostřednictvím disociace. Takto se vnitřní tonální kvality našeho vlastního těla stávají zdrojem úzkosti, od kterého se reflexivně odvracíme. Miminka, která během prenatálního vývoje dlouhodobě prožívala utrpení, v sobě nesou tento pocit osamocení a odpojení. Mohou „bez zjevného důvodu“ nekonečně plakat, mít stažené tělíčko, mít obtíže se zklidnit, přehnaně se vyhýbat očnímu kontaktu nebo být zjevně ztracena ve vlastním prožívání. S ohledem na to, že žijeme v kultuře, která očekává, že žena po většinu těhotenství pracuje a která nechápe plod jako celistvou osobu, jenž má potřebu být vítána a potřebu empatického kontaktu, není divu, že tolik lidí nese takováto základní zranění. A jelikož je naše tělesné prožívání naším pojítkem s širším kontinuem přírody, je nasnadě, že naše potřeba umenšovat život vlastního těla nebo se od něj odpojovat, se později zrcadlí v oslabeném vztahu s přírodou jako celkem, nebo odpojení od ní.

Úsilí se narodit a kde zůstáváme zaseklí

Dalším obdobím, kdy dochází k narušení našeho vztahu s naši vnitřní přirozeností (přírodou) je porod. Součástí porodu je urputné úsilí a bolest, a to jak u miminka, tak u matky. Stejně tak jako se matka střetává s výzvami porodu a po jejich překonání prožívá posilující pocity zvládnutí a završení, prožívá tyto pocity po průchodu přechodovým rituálem porodu i miminko. A podobně jako mnoho matek, které mají pocit, že by to bez výrazného lékařského zásahu nedokázaly, a které si z porodu odnášejí pocity žalu a selhání, zažívají tyto pocity i miminka.

Během sezení Integrativní dětské terapie (IDT) dostávají matky (i otcové) prostor vyjádřit obtížné emoce a pracovat s nimi. Dostávají i podporu, aby si uvědomili, že udělali, co za okolností přítomných během porodu mohli. Miminka pak pláčem a řečí těla vyjadřují obtížné nezpracované pocity. V jádru IDT je poskytování prostoru miminkům, aby mohla „vypovědět svůj příběh“ a podpory rodičům, aby příběh dokázali slyšet, aniž by upadali do pocitů viny. Techniky empatického zrcadlení podporují miminka, aby měla pocit, že jsou slyšená a někdo jim rozumí. Díky emočnímu naladění se miminka necítí ve svých prožitcích osamocená a dokáží uvolnit napětí a znovu se spojit se svým tělesným prožíváním.

Traumatizaci můžeme chápat jako proces, který se nemohl dokončit. Pokud cítíme, že jsme schopni udělat, co je třeba, abychom dokázali projít určitou zkušeností, můžeme prožít trauma, aniž bychom byli traumatizováni. Před několika lety jsem například zažil nepříjemný pád, když jsem byl sám na horské túře a ošklivě se zranil. Návrat mi trval dlouho. Cestou zpět jsem prochladl a velmi se vyčerpal. Po nějakém čase v bezpečí chaty a odpočinku jsem se začal třást a plakat. Když jsem později telefonoval své partnerce a cítil její empatický zájem, zatímco jsem jí vyprávěl svůj příběh, vyplavila se na povrch další vrstva emocí. Jako lidé máme hlubokou potřebu být slyšeni a přijati se svými prožitky. O něco později jsem se dokázal za touto zkušeností ohlédnout s pocitem úspěchu a vědomí si vlastních zdrojů a vytrvalosti. Aniž bych dovolil vyvstat emocím a třesu a nechal je sebou projít, nemohl bych plně prožít pocit zvládnutí a úspěchu, jelikož určitá má část by zůstávala zaseknutá v nedokončeném zážitku. To, že byl můj příběh slyšen, představovalo důležitou součást procesu, v němž jsem prošel od traumatizace k zvládnutí a završení. Totéž platí pro miminka. Zásadním problémem není samotné porodní trauma, ale nedostatečná možnost, aby jejich zkušenost byla empaticky slyšena a zrcadlena. Bez této podpory k dokončení procesu porodu se dítě sice fyzicky narodí, ale část jeho psyché zůstává zaseknuta v porodu v bodu, který pro něj byl zahlcující. To vede k traumatizaci. Dokončení procesu během IDT posouvá zážitek od traumatizace k pocitu završení a úspěchu, od naučené bezmoci ke zmocnění.

Hledání zrcadla pro své prožitky

Třetí způsob, jak se odpojujeme od vnitřního světa svého těla a tím i vlastního zakořenění v přírodě, vyvstává z nedostatku emočního naladění, který většina miminek prožije ve vztahu ke svému porodnímu traumatu. Typ pláče spojený s prenatálním utrpením a porodním traumatem nazýváme v IDT „pláč vzpomínek“. Vyjadřuje místo zahlcení, v němž je miminko stále zaseklé. Není to vzpomínka ve smyslu, že bychom si pamatovali, co jsme dělali včera. Je to „tělesná vzpomínka“ vyvstávající z tělesného prožitku. Obvykle ji doprovázejí určité pohyby známé jako „dětská řeč těla“, které vyškolenému terapeutovi ukazují fázi porodu, v níž se miminko stále cítí zaseknuté. Dětská řeč těla je univerzální, stejně jako je porod univerzální lidskou zkušeností. Porod každého dítěte je však zároveň individuální a miminko jej zakouší v kontextu svého prenatálního života a specifických podmínek přítomných během porodu. Když pláči vzpomínek empaticky nasloucháme a zrcadlíme ho, dosáhne vrcholu známého jako „vrchol uvolnění“, po němž se miminko začne zklidňovat a uvolní se. Rodiče často říkají, že jim jejich dítě po sezení připadalo těžší a přítomnější, jako kdyby dokázalo plněji zakotvit do těla. Jelikož se u dětí nerozřešené trauma obvykle nepovažuje za příčinu pláče, pláč vzpomínek se často zaměňuje za „pláč momentální potřeby“. Tento typ pláče většina rodičů zná. Souvisí s momentálními potřebami jako např. hlad, únava, nepohodlí způsobené nepříjemnou teplotou, mokrou plenou, nedostatkem nebo naopak nadbytkem podnětů. Když se pláč vzpomínek zamění za pláč momentální potřeby, chybí v interakci emoční naladění a adekvátní zrcadlení. Miminka to dokáží po určitou omezenou dobu snášet, pokud to však trvá déle, stává se samotný nesoulad mezi vnitřním prožitkem a vnější reakcí zdrojem napětí. Toto napětí prožívají i rodiče, když zkoušejí vše, co znají, aby miminko utišili, ale nic nefunguje. Z pohledu dítěte to vypadá stejně, jen s tím rozdílem, že má daleko menší schopnost regulovat míru svého stresu než dospělý. Toto vede k nesnesitelnému vnitřnímu napětí a ztrátě důvěry ve vnitřní instinktivní prožitky. Může to vypadat například takto: „Cítím stres a svět mi říká, že mám hlad, takže mám určitě hlad.“ To je příčinou řady poruch příjmu potravy, stejně jako nedůvěry v prostředí jakožto zdroje potěšení a uspokojení.

Institucionalizované trauma a koloniální drancování

Toto rané oddělení od tělesného zakořenění v živoucím kontinuu světa přírody hraje bezpochyby roli v současné ekologické krizi. Vytváří postoj, kdy přírodu prožíváme jako vadnou, nedůvěryhodnou, mrtvou nebo nepřátelskou. Tato témata vyvstávají v regresní práci s dospělými a jejich zdroj lze nalézt právě ve formativních zkušenostech. Na kulturní úrovni se tato dynamika projevuje jako vůle k ovládání a drancování přírody. Souvislost mezi zážitky z prenatálního vývoje, raného dětství a tím, jak zakoušíme přírodu, odráží i úcta domorodých kultur, jejichž zástupci hovoří o drancování Země jako o zneužívání matky. Je to více než jen metafora. Tento pohled dává náš vztah k matce do širšího kontextu našeho vztahu s větší matkou, živoucí přírodou. Stejně tak (a do stejné míry) jako jsme materiální svět zbavili „ducha“, jsme se vytrhli ze vztahu s životním prostředím. Slova materiální a mateřský mají stejný etymologický původ. Naším prvním životním prostředím v materiálním světě je děloha. Zkušenosti z tohoto prostředí zabarvují náš vztah k širšímu životnímu prostředí později v životě. Vyplývá z toho i to, zda zakoušíme přírodu jako duchovně živou, nebo ne.

Vůli ovládat a řídit přírodu vidíme nejvíce tam, kde se příroda dotýká kulturního světa nejpatrněji. Tam patří zrození, sexualita a erotický život těla, nemoci a symptomatické projevy těla, instinktivní moudrost těla, jeho vnitřní svět vjemů a obrazů a také smrt. Tyto oblasti lidského života potlačujeme a stavíme se k nim podezíravě. Stejným způsobem jsou znovu a znovu zavrhovány a připravovány o základní lidská práva domorodé kultury spojené se Zemí, spojené s prostorem vnitřní krajiny a tělesností života. Tento koloniální postoj se projevuje nejen v našem vztahu k domorodým kulturám, ale je institucionalizovaný v našem lékařském, psychologickém, ekonomickém, vzdělávacím i sociálním systému. Stejně jako jakékoliv jiné zneužívající chování má i tento postoj příčinu v traumatu, s nímž jsme se střetli ve vlastním životě. Vidíme jej ve způsobu, jímž se přistupuje k těhotenství a porodu. Bereme je jako diagnózu, kterou je třeba zvládnout, spíše než jako přirozený proces, jemuž je třeba naslouchat a spolupracovat s ním. Nacházíme jej v postupech, které potlačují tělesné symptomy, čímž je zatlačují hlouběji do těla, v důsledku čehož se symptomy stávají chronickými a ještě závažnějšími. Tento postoj nacházíme i v nedůvěře v dětskou přirozenost, kdy se vzdělávací systém snaží formovat dítě v rámci úzké akademické dráhy, téměř bez jakékoliv podpory pečující o vrozené dary daného dítěte. Vidíme jej ve způsobu, jímž se smrt stala obrovským tabu a společnost ji schovává před zbytkem života jako nějaké špinavé tajemství. Stejně jako koloniální vláda, přináší tento postoj určité výhody. Nad nimi však výrazně převažuje vykořisťování, jež je tímto postojem udržováno v chodu. Společným jmenovatelem v základu těchto zdánlivě oddělených problémů je touha ovládat přírodu.

Anglické slovo „indigenous“, česky „domorodý“, pochází z latiny indigena, což znamená „vzešlý ze země, původní, rodný“. Jedná se o odvozeninu z indu, které znamená „v“ nebo „uvnitř“ a gignere znamenající „plodit“. To pochází z pra-indoevropského základu gene, mezi jehož významy patří i „tvořit“ či „rodit“. Význam slova domorodý /indigenous/ můžeme vyložit jako „být zrozen z nitra či být zplozen uvnitř“. Všichni jsme byli zplozeni uvnitř a zrodili se z dělohy. Vůči této biologické krajině jsme tedy domorodci všichni, a všichni jsme z ní vzešli. Naše lidská práva coby domorodců jsou porušovaná právě zde, v našem právu být přivítáni na svět jako celistvé lidské bytosti. Toto je původní zranění, které se v naší post-industriální kultuře institucionalizovalo (doslova stalo se součástí ústavní péče, pozn. překl.) a které dále přenášíme na zbytek přírody. Vítání miminek se všemi jejich zážitky, včetně stresu, bolesti a traumat, která zakusila na cestě k nám, na svět, musí být v základu nového ekologického vědomí. Jen tak můžeme vědět s hlubokým kontaktem s naší vlastní domorodou vnímavostí, že když vykořisťujeme přírodu, vykořisťujeme sami sebe. Naše vzájemná propojenost v rámci širší sítě života není pouze představou, je tělesným prožitkem. Když jsme byli svědky toho, jak se lidé staví za posvátnost života, země, vody a vzduchu v rezervaci Standig Rock v Jižní Dakotě během konfrontace mezi příslušníky kmene Siuxů a ropnými společnostmi, věděli jsme, že se nejedná pouze o lokální událost. Byl to lokální projev celosvětového procesu, na němž se v druhém desetiletí jednadvacátého století podílíme všichni.

Mitakuye Oyasin – Všichni jsme si příbuzní

Článek vyšel časopisu ‘The Fulcrum’, časopisu Anglické asociace pro kraniosakrální terapii, číslo 71, květen 2017

© Matthew Appleton, Bristol, Anglie, 17. prosinec 2016.

Překlad Filip Žitník, korektury Jarka Indrova