Závěry prenatální a perinatální psychologie
„Mám pocit, že se mi mé miminko snaží něco sdělit, ale nevím, co to je.“ Tohle často slýchám od rodičů, obzvláště matek. Když jsem před více než dvaceti lety začal pracovat s miminky jako kraniosakrální terapeut, také jsem měl zřetelný dojem, že se miminka pokoušejí sdělit cosi, co jsem nedokázal plně pochopit. Potom jsem se doslechl o Karltonu Terrym, což je americký psychoterapeut, který pracoval ve Švýcarsku a specializoval se na prenatální a perinatální psychologii. To je větev psychologie, která propojuje výzkumníky a terapeuty z široké škály různých oborů, které zajímá to, jaký dopad na nás mohou mít naše prenatální a perinatální zkušenosti. To, co Karlton učil, mě tak uchvátilo, že jsem s ním strávil ve výcviku jako účastník a asistent dalších deset let. Nejenže jsme získali přístup k vlastním vzpomínkám na dělohu a porod, ale také nám byl představen nový způsob, jak pracovat s miminky, v jehož světle začalo dávat smysl vše, co jsem do té doby viděl.
Karltonova práce, která sama o sobě vycházela z desítek let práce výzkumníků, kteří jej předcházeli, byla nesmírně propracovaná a přesná. Dva důležité koncepty, které mi představil, byly „řeč těla miminka“ a „pláč vzpomínek“. Řeč těla miminka sestává ze smysluplných gest a pohybů, souvisejících se zážitky z dělohy nebo z porodu, které miminko stále ještě cítí. Vychází z vtělené zkušenosti miminka a signalizuje, že něco z toho, k čemu došlo prenatálně nebo v průběhu porodu, ještě nebylo plně integrováno. Jeden z nejvíce zřejmých příkladů řeči těla miminka je případ, kdy se miminko opakovaně dotýká místa na hlavě, které bylo v průběhu porodu stlačeno. Řeč těla miminka obvykle doprovází emoční náboj, který je projevován jako „pláč vzpomínek“. Ten může mít naštvaný, smutný nebo vyděšený tón. Většina rodičů nemá o pláči vzpomínek ponětí a reagují na něj, jako by značil potřebu vycházející z přítomnosti, například hlad, nudu nebo únavu. Vzhledem k tomu, že to nefunguje, tak jsou z toho jak rodiče, tak miminko čím dál víc sklíčení.
Když se bavíme o pláči vzpomínek, nebavíme se o narativní paměti, jako „včera jsem šel nakupovat atd.“. Jde o „implicitní“ neboli „tělesnou“ paměť. Ta s sebou přesto nese příběh, který potřebuje být vyslyšen. Podobně jako dospělí, tak i miminka potřebují sdělovat svou zkušenost. Miminka „vypráví své příběhy“ o tom, co pro ně prenatálně a během porodu bylo náročné, skrze kombinaci řeči těla miminka a pláče vzpomínek. Integrativní terapeuti pro miminka jsou vycvičení v tom, jak pomáhat rodičům, aby dokázali svá miminka empaticky podpořit ve vyprávění svých příběhů. Ačkoli téměř každá knížka pro rodiče je zaměřená na to, jak miminka uklidnit, integrativní terapeuti pro miminka zastávají názor, že miminka potřebují být vyslyšena. Když empaticky zrcadlíme to, co miminko prožívá, umožňuje mu to cítit vztahové propojení a podporu, aby mohlo uvolnit vnitřní tlak v jádru svého příběhu. Když k tomu dojde, tak pláč vzpomínek, který se často nebere v úvahu a považuje se za koliku, se buď dramaticky omezí, nebo úplně ustoupí.
Když miminka necháme brečet o samotě nebo jim opakovaně nacpeme do úst lahev nebo dudlík, aby už zmlkla, mohou svou snahu vyjádřit sebe sama vzdát. To lze snadno zaměnit za spokojenost. Toto nazýváme „syndrom hodného miminka“. Když se lidé baví o „hodném“ miminku, tak mají obvykle na mysli tiché miminko. Ale když miminka vzdají snahu vyjádřit sebe sama, má to své následky. Později v životě může mít takový člověk předpoklady k nízkému sebevědomí, depresím, nedostatku důvěry v to, že naše potřeby mohou být naplněny, a špatné emoční regulaci. Mnoho rodičů se cítí pod tlakem, že by měli udržet svá miminka tichá, a pochybují o svém instinktivním pocitu, že „mé miminko se mi snaží něco sdělit“. Závěry prenatální a perinatální psychologie nabízejí miminkům, rodičům a budoucnosti nové možnosti. Když jsme vyslyšeni v rané fázi života, cítíme větší hodnotu sebe sama, větší důvěru a skutečnou spokojenost.
Článek pro potřeby ČKA přeložil Jiří Kysilka
Záznamy webinářů Matthewa Appletona